Jonathan Safran Foer Naprosto osvětleno... ukázka

autor článku Richard Podaný

Předehra k započetí velmi rigidní cesty
Jonathan Safran Foer: Naprosto osvětleno. Přeložil Richard Podaný. BB art, Praha 2005, 298 stran

Moje legální jméno je Alexandr Perčov. Avšak všichni z mojich mnoho přátel mi přezdívají Alex protože to je mnohem k pronesení hladčí verzí mého legálního jména. Matka mi přezdívá Alexi-nerozlaďuj-mě!, protože já jí vždy rozlaďuji. Jestliže chcete vědět, proč jí vždy rozlaďuji je to, protože jsem vždy na jiném místě s příteli a roztrušuji tolika mnoho hotovosti a vykonávám tolika mnoho věcí, aby mohly rozladit matku. Otec mi přezdíval Šapko, pro kožešinnou čepici já nosil dokonce i v letním měsíci. Přestal mě tak přezdít protože jsem mu poručil mě tak přestat přezdít. Mi to připadalo velmi chlapecké a já jsem vždy bral sebe jako někoho velmi pádného a potentního. U mě bylo mnoho dívek, věřte mi, a ta všechna pro mě mají odlišné jména. Jedna mě volá Bejby, ne že jsem dítě, ale protože je ke mě účastná. Jiná mě volá Celou noc. Vy chcete vědět proč? U mě dívka, která mě volá Hotovost, protože roztrušuji natolik mnoho hotovosti kolem ní. Ona mě za to má k zakousnutí. U mě též miniaturní bratr, který mě volá Alli. Já nežeru to jméno velmi mnoho, ale já žeru velmi jeho, takže O. K., povoluji mu volat mě Alli. Ve věci jména on jmenuje se Igorek, ale Otec jeho přezdí Nešika, neboť on vždy vpochoduje do věcí. Jen čtyři dnů předběžně si udělal modré oko z příčiny kolize s cihlovou zdí. Jestli vy chcete znát, jaké jméno mojí čubky, tak ono je Sammy Davis, Junior, Junior. Má to jméno protože Sammy Davis, Junior byl zamilovaný pěvec Dědečka a čubka je jeho, nikoliv moje, neboť já nejsem onen, kdo si myslí že on je slepec.

Co do mě, já jsem byl zploděn v roce 1977, toho stejného roku jako hrdina tohoto příběhu. Vpravdě byl můj život velmi obyčejný. Jak jsem již umínil, já dělám mnoho dobrých věcí se sebou i s ostatními, ale oni jsou obyčejné věci. Žeru americké filmy. Žeru černochy, partikulárně Michaela Jacksona. Žeru, když roztrušuji velmi mnoho hotovosti v proslulých nočních klubech v Oděse. Lamborghini Countaches jsou excelentní a taktéž kapučínos. Mnohé děvčata chtějí být se mnou pohlavní v mnoha dobrých uspořádáních těla, včetně uspořádání Opilý Klokan, Gorkého šmajchl, nebo Neoblomený dozorce v ZOO. Jestli vy chcete znát, proč tak mnohé děvčata chtějí být se mnou, je to že jsem velmi jakostní osoba se kterou se může být. Jsem útulný, a také kriticky zábavný, a to jsou vítězné věci. Nic ale méně, znám mnohé lidi, které žerou rychlé auta a proslulé diskotéky. Rovněž jsou mnohé, kdo provozují Prsní flirt Sputnik - který vždy končí slizkou podtváří -, že je nemohu skórovat na obou mých rukách. Jsou dokonce i hodně lidí jménem Alex. (Tři jenom v mém domě!) Proto jsem byl tak výbušný jet do Lucka a překládat pro Jonathana Safrana Foera. To by bylo nadobyčejné.

Já podával ledabyle skvělý výkon v mém druhém roce angličtiny na univerzitě. To byla velmi majestátní věc, kterou jsem vykonal, protože můj instruktor měl sračku na místě mozku. Matka byla natolik hrdá na mě, že ona říkala: „Alexi-nerozlaďuj-mě! Ty jsi mě udělal tak hrdou na tebe!" Informoval jsem se u ní, jestli by koupila mně kožené kalhoty, ale ona řekla ne. „Šortky?" „Ne." Otec byl také hrdý. On řekl: „Šapko," a já řekl, „Nepřezdívej mi tak," a on řekl, „Alexi, ty udělal Matku tak hrdou."

Matka je pokorná žena. Velmi, velmi pokorná. Ona lopotí v malé kavárně jednu hodinu vzdálenosti od našeho domu. Přednáší jídlo a nápoj tamním zákazníkům, a ona mi říká: „Já nasedám na autobus po hodinu každý den, abych byla v práci a dělala věci, které nenávidím. A ty chceš vědět proč? To je pro tebe, Alexi-nerozlaďuj-mě! Jeden den budeš ty dělat pro mě věci, které nenávidíš. To je co znamená být rodina." Co ona neuchopuje je, že já už teď dělám pro jí věci, které nenávidím. Poslouchám jí, když ona mluví na mě. Já také odolávám chuti postěžovat si na moje trpasličí kapesné. A zmínil jsem se, že ji nerozlaďuji ani vzdáleně tolik, kolik bych toužil? Avšak já nedělám všechny tyto věci, protože jsme rodina. Dělám tak proto, že to je to je základní slušnost. To je idiom, kterému mně hrdina naučil. Já dělám tak, protože nejsem žádný panchart zasraná. To je další idiom, kterému mě hrdina naučil.

Otec lopotí pro cestovní kancelář, pojmenovanou Heritage Touring. Ona je předurčená pro Židovské lidi jako je hrdina, které mají žádost opustit tu zušlechtěnou zemi Ameriku a navštívit pokorné města v Polsku a v Ukrajině. Otcové kanceláři patří překladatel, průvodce a řidič pro Židy, které se snaží vyhloubit místa, kde jejich rodiny kdysi existovaly. O. K., já nikdy se nesešel s Židovskou osobou před tou cestou. Avšak to byla jejich chyba, ne moje neboť já jsem vždy tomu chtěl a některý mohl dokonce napsat vlažný dopis, abych se s ním setkal. Budu znovu pravdivý a umíním, že před cestou jsem měl názor, že Židovští lidé mají sračku na místě mozku. To je protože já o Židovských lidech věděl jedině že oni platí Otci velmi mnohou hotovost za to, že dělají sobě dovolené z Ameriky do Ukrajiny. Potom jsem ale setkal Jonathana Safrana Foera a mohu vám říct, on sračku na místě mozku nemá. Je to důmyslný Žid.

Pokud běží o Nešiku, kterému nikdy nepřezdívám Nešika ale Igorek, je to prvotřídní chlapec. Je mi nyní očividitelné, že se stane velmi velmi pádným a potentním mužem a že jeho mozek bude mít mnohé svaly. My nemluvíme spolu objemně protože on je natolik tichý osoba, ale jsem jistý, že jsme přátelé a nemyslím si, že bych lhal, ačli napíšu že my jsme kolosální přátelé. Já doučoval Igorka, aby on byl muž světa. Pro příklad, tři dny tomu pozadu jsem mu postavil na odiv oplzlý magazín, takže on bude moci zhodnotit mnohé pozice, ve kterých jsem pohlavní. „Toto je šedesát devět," pověděl jsem mu a představil jsem mu magazín před oči. Přiložil jsem prsty, dva z nich, na akt, aby ho nepřehlížel. „Proč to volají šedesát devět?" vyptal se, protože on je osoba velmi vyžhavená na zvědavosti. „Bylo vynalezeno v roce 1969. Můj přítel Grigorij zná přítele synovce vynálezce." „Co dělali lidé před 1969?" „Pouze kouření a ústní cvičení, avšak nikdy sborově." Jestli budu mít šanci na to dohlídnout, bude z Igorka VIP osoba.

A zde vyprávění počíná.

Zprvu jsem ale zatížen povinností vypočíst svůj dobrý zjev. Jsem evidentně vysoký. Neznám žádné ženy, aby byly vysočejší než já jsem. Ženy které znám, které jsou vysočejší, jsou lesbičky, pro jež 1969 byl velmi významový rok. Mám půvabný vlas, který je rozčleněn uprostřed. To je proto že Matka rozčleňovala ho po boku, když jsem byl chlapec, a abych ji rozlaďoval, začal jsem dělit uprostřed. „Alexi-nerozlaďuj-mě!," řekla ona, „jestli jsou tvoje vlasy rozdělené takto, ty vypadáš jako mentálně nevyrovnaný!" Ona nemyslela to závažně, to vím. Matka velmi často vyslovuje věci, které jak vím nemyslí závažně. U mě aristokratický úsměv a já rád tloukám lidi. Můj žaludek je velmi silný, i když současně mu schází svaly. Otec je tlustý člověk a Matka také. To mě nenepokojí, protože můj žaludek je velmi silný, i když se jeví velmi tlustý. Popíšu moje oči a pak započnu příběh. Moje oči jsou modré a lesklé. Nyní započnu příběh.

Otec obdržel telefonové volání od americké ústředny Heritage Touring. Oni vyžadovali řidiče, průvodce a překladatele pro mladého muže, který se ocitne v Lucku na úsvitu měsíce července. To byla potížná prosba sice na úsvitu července bude Ukrajina oslavovat první narozeniny její ultramoderní Ústavy, což nás dělá velmi nacionalistickými a tolika mnozí lidé budou u té příležitosti na jiných lokalitách. To byla nemožná situace, jako Olympiáda v roce 1984. Avšak Otec je zastrašující muž který vždy dosahuje, co on chce. „Šapko," řekl ke mě do telefonu když já byl doma a těšil se největšímu ze všech dokumentálních filmů, Jak vznikal Thriller, „Šapko, jaký byl jazyk, kterému ty se učil letošního roku na škole?" „Ty nepřezdívej mi Šapko," pověděl jsem mu. „Alexi," spravil se on, „jaký byl jazyk, kterému ty se učil letošního roku na škole?" „Jazyk anglický," odpověděl jsem mu. „Jsi v něm dobrý a zdatný?" zeptal se. „Plynulý," pověděl jsem mu s doufáním, že ho to udělá dostatečně hrdým, aby mi zakoupil přehozy na sedadla se zebrovitým vzorem mých snů. „Excelentně, Šapko," on řekl. „Nepřezdívej mi tak," já řekl. „Excelentně, Alexi. Ty musíš anulovat které koli plány které vlastníš pro první týden měsíce července." „Nevlastním žádné plány," řekl jsem mu. „Ano, vlastníš," řekl.

Nyní je řádné okamžení zmínit Dědečka, který je také tlustý, ale ještě více než moje rodiče. O. K., zmíním jeho. U něho zlatavé zuby a kultivuje si hojné chlupy na tvářích, aby si je mohl za soumraku každého dne vyčesávat. On lopotil po padesát let v mnoho zaměstnáních, primárně zemědělských a později u manipulace s přístrojemi. Jeho finální zaměstnání bylo při Heritage Touring, kde započal lopotit v 50. desetiletí a vytrval do přednedávna.

Avšak nyní on ve výslužce a žije na naší ulici. Moje babička zemřela dva roky tomu dozadu na rakovinu v jejím mozku a Dědeček se stal velmi melanchoholický a také jak tvrdí slepcem. Otec jemu nevěří avšak zakoupil Sammy Davis, Junior, Junior pro něj nicméně, neboť podobná vidoucí čubka je nejen pro slepé lidi, ale také pro lidi, které strádají negativní osamělostí. (Nebyl jsem měl užít „zakoupil", neboť Otec Sammy Davis, Junior, Junior nezakoupil jenom dostal z domova pro odležené psi. Za tou příčinou ona ne skutečná vidoucí čubka a ona též mentálně vyšinutá.) Dědeček ubíjí většinu jeho dne v našem domě, kde shlíží televizi. On na mě často ječí. „Sašo!" ječí on. „Sašo, ty nebuď tak líný! Ty nebuď tak bezcenný! Dělej cosi! Dělej cosi užitkového!" Já mu nikdy nereplikuji a nikdy ho nerozlaďuji požadavky a nikdy nechápu, jaké má být to užitkový. On nevlastnil ten nelákavý návyk ječet na Igorka a mně dokud Babička umřela. Tím způsobem u nás je jistota, že on to nemyslí závažně a tím způsobem my jemu odpouštíme. Jednou jsem jej objevil plačící před televizí. (Jonathane, tahle část o Dědečkovi musí zůstat mezi námi oběma, ano?) Předváděli předpověď počasí a tak u mě byla jistota, že on se nerozplakal pro cosi melanchoholického na televizi. Nikdy jsem to nezmínil proto, že je základní slušnost to nezmínit.

Dědečkovo jméno je také Alexandr. Přídavně také Otcovo. My všichni prvně rození potomci v našich rodinách, což nám přináší nesmírnou čest, asi jako sport baseball, jež byl vynalezený na Ukrajině. Já budu volat svoje první dítě Alexandr. Pokud chcete vědět, co se uděje, ačli moje první dítě bude děvče, já povím. On nebude děvče. Dědeček byl zploděn v Oděse roku 1918. Nikdy neopustil z Ukrajiny. Nejdálnější místo on kdy cestoval byl Kyjev, a to bylo když můj strýček oženil s Krávou. Když já byl chlapeček, Dědeček mi často poučoval že Oděsa je nejkrásnější město ve světě, protože vodka je levná a ženy rovněž. Vyráběl vtipy s Babičkou, dokud neumřela, o tom že zamiluje jiné ženy, které nejsou ona. Ona věděla, že to jsou jenom vtipy, protože ona se objemně smávala. „Anno," on říkal, „já ožením tamtu s růžovým kloboukem." A ona říkala: „A za koho ji ty oženíš?" A on říkal: „Za mě." Já se smával velmi mnoho na zadním sedadlu a ona mu říkala: „Ale ty nejsi kněz." A on říkal: „Dneska já jsem." A ona říkala: „Ty dneska věříš v Boha?" A on říkal: „Dneska věřím v lásku." Otec mi rozkázal nikdy neuvádět Babičku před Dědečkem. „To by ho udělalo melanchoholika, Šapko," říkal Otec. „Nepřezdívej mi tak," já řekl. „To by ho udělalo melanchoholika, Alexi, a on by si myslel, že je slepší. Dovol ho zapomenout." Proto ji nikdy neuvádím, protože leda když nechci, dělám co mi Otec řekne dělat. Kromě toho on je prvotřídní mlátič.

Po telefonování mně Otec telefonoval Dědečkovi a informoval ho že bude řidičem na naší cestě. Pokud chcete vědět, kdo bude průvodce, odpověď je, že nebude nijaký průvodce. Otec řekl že průvodce není nezbitná záležitost protože Dědeček toho ví lví podíl po všech svých letech u Heritage Touring. Otec ho volal expertem. (V době kdy toto řekl, on to vypadalo jako velmi rozumová věc. Avšak jako tě to dělá cítit, Jonathane, v luminiscenci všeho, co se udělo?)

Když my tři, tři mužové se jménem Alex, shromáždili v Otcově domě pro pohovor o cestě, Dědeček řekl: „Já nechci to udělat. Jsem v penzionátě a neodešel jsem do penzionátu, abych musel dělat takovéto sračkové věci. S tím jsem ukončil." „Mě jedno, co ty chceš," řekl Otec. Dědeček udeřil na stůl s velikým násilím a křičel: „Ty nezapomínej kdo je kdo!" Já myslel to bude konec konverzace. Avšak Otec řekl cosi podivné. „Prosím." A pak řekl něco ještě podivnější. Řekl: „Otče." Musím se zpovědět, že toho je velmi, čemu já nerozumím. Dědeček se vrátil do svého křesla a řekl: „Tohle je naposlední. Já nikdy to už nebudu dělat znovu."

A tak jsme ukuli pikle jak obstarat hrdinu na vlakové stanici ve Lvově 2. července v patnáct nula nula v odpoledne. Pak budeme po dva dny v oblasti Lucku. „Luck?" řekl Dědeček. „Ty mě nepověděl, že to je Luck." „Je to Luck," řekl Otec. Dědeček padl do myšlenek. „On hledá město, od kterého pošel jeho děd," vysvětlil Otec. „A také hledá někoho, říká ji Augustina, kdo zachránil jeho dědečka před válkou. On touží sepsat knihu o jeho dědečka vesnici." „Aha," já řekl, „takže on inteligentní?" „Ne," opravil Otec, „má nízkokvalitní mozek. Americká kancelář mně informuje, že on jim telefonuje veškerý den a produkuje početné slabomyslné dotazy o jídle." „To budou jistě klobásy," řekl jsem. „Samozřejmě," řekl Otec. „On je slabomyslný." Zde já zopakuji, že hrdina je velmi důmyslný Žid. „Kde je to město?" já zeptal se. „Jméno města je Trachimbrod." „Trachimbrod?" zeptal se Dědeček. „Je to asi 50 km od Lucka," řekl Otec. „On vlastní mapu a je optimistický o koordinátách. Ono mělo by bylo být prosté."

Dědeček a já my shlíželi televizi, po mnoho hodin když už Otec odpočíval. My oba lidé, které zůstávají při vědomí velmi připozdile. (Já už takměř napsal, že oba rádi zůstáváme při vědomí velmi připozdile, avšak to není pravdivé.) Shlédli jsme na americký televizní program, u něhož jsou slova na ruském jazyce na spodku obrazovky. On byl o Číňanu jež je velmi nápaditý s bazukou. Také my shlédli na předpověď počasí. Meteorolog říkal, že počasí bude velmi abnormální nazítří, ale že další den po nazítří bude normální. Mezi Dědečkem a mnou bylo ticho jaké byste mohli šavlí posekat. Jediná chvíle kdy některý z nás promluvil bylo, když on rotoval ke mě za doby reklamy pro vepřové burgry od McDonalda, a on řekl: „Já nechci řídit deset hodin do ošklivého města abych doprovozoval velmi rozmazleného Žida."

koupit knihu: www.kosmas.cz

Související články

Foer, Jonathan Safran: Naprosto osvětleno, recenze 1
Foer, Jonathan Safran: Naprosto osvětleno, recenze 2
Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close, ukázka
Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close, recenze
Foer, Jonathan Safran: Naprosto osvětleno, recenze 3
Foer, Jonathan Safran - portrét autora
Foer, Jonathan Safran - rozhovor
Foer, Jonathan Safran: Naprosto osvětleno, rozbor díla
Foer, Jonathan Safran: Příšerně nahlas a k nevíře blízko, ukázka
Foer, Jonathan Safran: Příšerně nahlas a k nevíře blízko, doslov

Zdroj: www.iliteratura.cz